Ivo Winkler
11. 5. 2012
Narozen: 29.8.1940, Ostrava
Zemřel: 9.9.2024
Post: útočník
Odchovanec: Náměšť n/Osl.
V dresu Šumperka: 5 sezon / ?? utkání / 48 branek / ?? asistencí
Kluby: Náměšť nad Oslavou, Královo Pole, RH (ZKL) Brno, Opava, Šumperk
ÚSPĚCHY
Mistr Československa: RH (ZKL) Brno - 1959/60, 1960/61, 1961/62, 1962/63, 1963/64, 1964/65, 1965/66
Vítěz Evropského poháru: ZKL Brno - 1965/66, 1966/67, 1967/68
STATISTIKY
| Sezóna | Klub | Soutěž | Z | G | A | KB |
| 1958/59 | RH Brno | TCH-1 | ||||
| 1959/60 | RH Brno | TCH-1 | 2 | 0 | 0 | 0 |
| 1960/61 | RH Brno | TCH-1 | 32 | 12 | 3 | 15 |
| 1961/62 | RH Brno | TCH-1 | 20 | 4 | 12 | 16 |
| 1962/63 | ZKL Brno | TCH-1 | 14 | 8 | 4 | 12 |
| 1963/64 | ZKL Brno | TCH-1 | 30 | 16 | 8 | 24 |
| 1964/65 | ZKL Brno | TCH-1 | 8 | 1 | 2 | 3 |
| 1965/66 | ZKL Brno | TCH-1 | 25 | 9 | 5 | 14 |
| 1966/67 | ZKL Brno | TCH-1 | 21 | 3 | 2 | 5 |
| 1967/68 | ZKL Brno | TCH-1 | 36 | 2 | 3 | 5 |
| 1968/69 | ZKL Brno | TCH-1 | 16 | 5 | 4 | 9 |
| 1969/70 | ZKL Brno | TCH-1 | 36 | 11 | 5 | 16 |
| 1970/71 | ZKL Brno | TCH-1 | 37 | 8 | 5 | 13 |
| 1971/72 | Opava | TCH-2 | 13 | |||
| 1972/73 | Šumperk | TCH-2 | 8 | 3 | 11 | |
| 1973/74 | Šumperk | TCH-3 | 15 | |||
| 1974/75 | Šumperk | TCH-3 | 19 | |||
| 1975/76 | Šumperk | TCH-4 | 21 | |||
| 1976/77 | Šumperk | TCH-3 | 5 |
TJ Lokomotiva Pramet Šumperk - 1972/73
TJ Rudá hvězda Brno - přelom 50. a 60. let
Jako začínali fotbalisté v jeho době na pláccích, on je typickým hokejistou z rybníka. Až do odchodu do Brna na stavební průmyslovku hrál s vrstevníky výlučně na přírodním ledě. " Mydlili jsme to pořád. Hokej mě strašně bavil, první jsem přicházel a poslední odcházel. V jednu jsme přišli domů ze školy, kabela letěla do kouta a šlo se na led. Nevím, jestli tehdy víc mrzlo, ale led nám vydržel celou zimu. Měli jsme určitě výhodu proti klukům z města, protože jsme na ledě mohli strávit mnohem víc času. Možná jsme mohli lépe pilovat techniku, ale zase nás nikdo neusměrňoval, kdo by přišel a poradil, jak máme co dělat."
Když odcházel na střední školu, dostal radu, ať se přihlásí v Králově Poli u trenéra Antonína Haukvice. Řídil se jí, uspěl a začal hrát za královopolský dorost, který byl tehdy rapublikovou špičkou. "Hrál jsem v něm rok, pak se začal tvořit dorost Rudé hvězdy, který dával dohromady Martin Strnad ze všech brněnských škol. Dostal jsem se do něj. Tehdy už jsme stávali při zápasech áčka za mantinelem a obdivovali velké vzory, mezi něž jsme se toužili dostat,"
V devatenácti letech měl odejít na vojnu. Usmálo se na něj štěstí v podobě zájmu trenéra Eduarda Fardy, který tehdy u áčka působil. "Trnul jsem, hrát za Kometu byl sen. Maminka měla příbuzné v zahraničí a doba byla zvláštní, od vzniku byl tým prakticky uzavřený," vysvětloval proč se příchodu do Komety trochu obával. Ale strašně toužil po vrcholovém hokeji: "Chtěl jsem hrát hokej. Bylo mi jedno, jestli za to dostaneme nějaké koruny, nebo jestli se podíváme do zahraničí. Člověk chtěl hrát víceméně pro zábavu. Vždycky jsem chtěl vyhrávat."
Start mezi čtyřnásobnými mistry měl doslova raketový. Vinou zdravotním problémů chyběl centr prvního útoku Václav Pantůček, proto si mladý bažant stoupl mezi Bubníka a Dandu, ale nadali mu pocítit žádný rozdíl v postavení: "Kluci se chovali normálně." Winkler přinesl do profesorského stylu Komety ten svůj, velmi přímočarý. "Byl jsem křídlo, takže jsem hrál rád přímo na branku, žádné kroužení v rozích. I trochu důraznější hra mi vyhovovala, na tehdejší dobu jsem patřil k tvrdším hráčům. Bubník byl ale odolný typ, rychlý a dravý. To spíš Franta Vaněk si štrykoval kličky, v nichž byl neuvěřitelný."
Ovšem už v první sezoně přišel k nepříjemnému zranění. V zápase proti Jihlavě našlápl na křídle a proti sobě měl obránce Ladislava Šmída. "Udělal jsem si bognu, ujely mi nohy, a jak jsem padal, trefil mě bodyčekem do hlavy, což už vím jen z vyprávění. Ležel jsem na zemi a třepal jsem nohama jako králík v posledním tažení, tekla mi krev a probudil jsem se až v nemocnici. Měl jsem těžký otřes mozku." Ještě jednou během kariéryprodělal dlouhé odbobí zdravotních problémů, kdy mu lékař dokonce oznámil, že bude rád, bude-li ještě vůbec chodit. "Dostal jsem koňara do stehna a vylila se mi tam krev. Snažili se ji vysát, ale část mi ztdrdla na kosti, nějak to zvápenatělo a dodnes to mám jak půlku vajíčka natvrdopřilepeného na kosti, takový výrůstek. Dva měsíce jsem chodil na rozcvičování do Vojenské nemocnice. Když jsem mohl nohou pohnout o dva milimetry, byl to zázrak."
Po příchodu mezli muže Rudé hvězdy okamžitě nasál vítěznou atmosféru, která v mužstvu během let zavládla. "Když jsem do Komety přišel, byla to rozjetá mašina. Nebyla otázka, kdo vyhraje, ale o kolik to bude gólů. Samozřejmě jsme mohli prohrát, ale jen zcela výjimečně. Protivníky jsme nepodceňovali, ale měli jsme jen dva tři soupeře, o nichž jsme věděli, že to nebude jednoduché. Je jasné, že v takovém týmu jsme rychle nabrali sebevědomí."
Poslední triumf zažila Kometa v roce 1966. Tehdejší sezona byla velmi vyrovnaná a Brňané po většinu sezony nebyli mužstvem, které by tabulku vedlo. Nicméně osud měli až do posledního zápasu v Kladně ve vlastních rukou. Nupustili ho. K poslednímu utkání ročníku se dostavili nejen někteří hráči Dukly, která by brala titul v případě brněnského neúspěchu, ale i hokejová generalita v čele s předsedou hokejové sekce Zdeňkem Andrštem. Kometa už prohrávala 1:2, na třetí třetinu stáhla hru na dva útoky. "To byl jeden z mých velkých zápasů. Bouzek mě dal do první lajny k Bubníkovi a Černému. Otočili jsme výsledek a já na tom měl velkou zásluhu, přihrál jsem na dva góly. Měli jsem titul a na základě tohoto střetnutí jsem byl pozván do širšího výběru nároďáku."
Jaká byla oslava? "Žádná mimořádná, protože jsme vyhrávali každý rok. Pamatuju se, že jednou jsme šli na Špilberk, jednou jsme byli v bývalém hotelu Metropol, který stával naproti Vaňkovce přes koleje."
V následujících letech převzala mistrovskou štafetu jihlavská Dukla, v podstatě proto, že začala využívat výhod, které měla v padesátých letech Rudá hvězda. Nejlepší branci chodili do Jihlavy, Brno se zařadilo mezi ostatní civilní kluby, které si museli vychovávat vlastní hráče, případně usilovat o přestupy, které se však v této době dařily uskutečňovat jen vyjímečně. "Říkali jsme si, jak je nespravedlivé, že si můžou vzít ty nejlepší, ale nešlo s tím nic dělat. Bylo na vedení klubu, aby shánělo hráče." Po Bouzkověodchodu se začali střídat trenéři. "Ale mně to bylo jedno, člověk to moc nevnímal, musí se šlapat pořád. V devatenácti jsem na Fardu nadával, ale teď vím, že to byl jeden z nejlepších trenérů, tvrdý a nekompromisní."
V roce 1971, když řišel na lavičku Vlastimil Bubník, se Winkler rozhodl odejít do Opavy, kterou vedl Haukvic, kdysi šéf královopolské mládeže. "Říkal mi, že už jsem starý, tak ať mu jdu pomoct. Strávil jsem tam rok a myslel jsem si, že končím. Jenže najednou mi volal známý Ota Mrlík, Který trénoval Zlín, že je v Šumperku. Šel jsem tam a odehrál pět výborných sezon ve druhé lize. Bylo tam skvělé prostředí, pohybovali jsme se uprostřed tabulky a cítil jsem se maximálně spokojený. V sobotu jsme hrávali, v neděli a v pondělí jsem byl doma v Brně. Jeden rok jsem dělal i hrajícího trenéra, což bylo špatné, protože jsem pořád přemýšlel, jak udělat trénink, aby měl správnou formu. To vůbec není jednoduché. Nicméně jsem věděl, že nebudu nikdy trénovat."
(druhé foto a text: kolektiv autorů, Příběh hokejového klubu, 2011)